#
#
#
#
#
#
#
#

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Mobilní aplikace

V OBRAZE

Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Volně ke stažení:

Google playapp

HORY DOLY

Aktuální teplota

21.10.2021 07:24

Aktuální teplota:

13 °C

Vlhkost:

92,6 %

Rosný bod:

11,8 °C

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Novinky.cz

práce

Svátek

Svátek má Brigita

socpom

 

Svazek obcí

Obsah

                               

                                

                                strupčice hošnice

                                okořín sušany

 


První dochovaná zmínka o Okoříně pochází z roku 1316. V této době je jako jeho majitel uváděn Hannuš de Okorzina, man mosteckého hradu. Dalším známým majitelem vsi je Arnold z Okořína. Ten je pak na dlouhou dobu jejím posledním známým držitelem.

Název vsi je slovanského původu a vznikl z osobního jména Okora, znamenal tedy Okorův dvůr. Z tohoto názvu později zřejmě omylem písařů vznikly Okořany a z nich se pak vyvinul Okořín. Nejstarší dochovaný tvar tohoto jména "Okorzina" během let prodělal řadu přeměn, než se poprvé objevil v dnešním znění. Známe tvary jako např. Ukkereyn, Wokorzen, Okoržany, Okoržinie či Wokoržany. Německý úřední název byl Ukkern.

Další zpráva o Okoříně pochází až z roku 1459 a vyplívá z ní, že v této době vlastnil zdejší poplužní dvůr Jan z Ročova. Celé 14. a 15. století Okořín střídal mnoho drobných šlechticů, vesnice byla nakonec rozdělena. Jedna z jejích částí patřila k panství Červený Hrádek, další patřila od roku 1528 Anně z Fictumu. Ta v roce 1539 prodala tvrz a dvůr Okořín Šebestiánovi z Veitmile, který vše připojil k Chomutovu. Jak je patrné z listiny o prodeji, stála ve vsi nad rybníkem u silnice vedoucí do Jirkova tvrz. Po roce 1585 získala tuto část vsi Magdalena z Lobkovic a přičlenila ji tak k Mostu. Lobkovicové však zdejší tvrz nevyužívali, a ta tak začal pustnout. Na konci 16. století prodal svou část Okořína Ladislav st. z Lobkovic Václavu Strojetickému ze Strojetic. Jeho manželka vlastnila již od roku 1565 také druhou část Okořína a vesnice se tak konečně spojila. Následně byl Okořín připojen k Běšicím.

Co se dělo se vsí potom, bohužel přesně nevíme. Další majitel Okořína Jan Jindřich Strojetický se zapojil do stavovského povstání, za což byl po bitvě na Bílé hoře potrestán ztrátou 1/3 majetku, v níž byly také Běšice. Ty získali roku 1623 chomutovští jezuité, Okořín však u nich uveden nebyl. Je tedy pravděpodobné, že byl již dříve prodán, komu však, je nám záhadou. Dalším jistým známým majitelem vsi je tak až Adam Loubský z Lub, kterému Okořín patřil po třicetileté válce. Sama válka ves nijak výrazně nepoznamenala. Po jejím skončení zde sice byly jedna selská usedlost a jedna chalupa pusté, ostatní stavení však byla v dobrém stavu. V polovině 17. století byl v Okoříně také šenk. Hlavním zdrojem obyvatel vsi bylo v této době zemědělství, většina lidí se zde živila chovem dobytka, ovcí, sviní a koz a pěstováním obilí. Roku 1662 získal Okořín nového majitele. Byl jím Jan Adam Hrzán, majitel červenohrádeckého panství, který ves koupil od tehdejšího vlastníka Petra Františka Loubského z Lub. Od tohoto roku pak Okořín zůstal u panství Červený Hrádek až do roku 1850, kdy se obce staly samostatnými správními jednotkami.

Roku 1681 Jan Adam Hrzán zemřel a jeho nástupcem se stal syn Ferdinand Maxmilián. Červenohrádecké panství postupem času vystřídalo řadu majitelů, v polovině 18. století jej např. vlastnil Jindřich z Auersperku, v roce 1771 se stali novými majiteli panství Rottenhanové… Žádná z těchto změn však neměla pro život ve vsi větší význam. V polovině 19. století měl Okořín 40 domů a žilo zde více jak 200 obyvatel. Ves měla hospodu a od roku 1824 zde také stála cihelna. Ta však byla v provozu jen do roku 1857, kdy byla pro svou neschopnost konkurovat strupčické cihelně uzavřena. Roku 1850 se Okořín stal samostatnou obcí, brzy však svou samostatnost ztratil a stal se osadou Všestud. Tou byl až do roku 1889, kdy se stal opět samostatnou obcí. Na konci 19. století ve vsi pracovalo 12 zedníků, 4 pokrývači, 3 tesaři, 2 ševci, kolář, kovář a krejčí, 2 kramáři, 5 obchodníků, 7 průmyslových dělníků a 2 hostinští.

Ještě na počátku 20. století byl Okořín výhradně německou obcí. V předvečer první světové války zde nežil jediný Čech, situace se začala měnit až po válce. První světová válka zde proběhla podobně jako v okolních obcích. Během ní tu nedošlo k žádné mimořádné události, lidé byli sužováni stejnými starostmi a nedostatkem jako kdekoliv jinde, také poválečné napětí a národnostní spory zde měly stejný průběh jako v celém okolí. V roce 1921 v obci žilo 30 českých obyvatel, k roku 1930 byla česká již téměř čtvrtina obce.

Po první světové válce se v okolí Okořína začaly otvírat uhelné doly, což mělo značný vliv na zdejší život. Hned v roce 1918 byl mezi Okořínem a Pohlody otevřen důl Běta, v roce1922 byl na zdejším katastru otevřen také důl Elektra. Meziválečné období plynulo v Okoříně ve znamení klidu. Ve třicátých letech byla dokončena elektrifikace obce, v roce 1937 byla dokončena výstavba vodovodu. Na začátku roku 1938 se však začaly objevovat první národnostní problémy, podněcované Henleinovou nacistickou stranou, která ve zdejších obecních volbách získala více jak dvě třetiny hlasů. V květnu roku 1938 byla vyhlášena mobilizace a následně proběhlo obsazení hranice s Německem českým vojskem. Po podepsání Mnichovské dohody zůstala česká vojska v Okoříně až do 8. října, pak ale musela odejít. Ihned po jejich odchodu zde byla zrušena česká škola i mateřská škola, děti tedy byly převedeny do německé školy, která proto musela být rozšířena na dvojtřídku.

Druhá světová válka pro ves znamenala dobu velkého strádání a bídy. Lidé museli pro potřeby armády povinně odvádět své koně a různé naturálie, roku 1942 byly na válečné účely odevzdány také oba zvony z kaple. Na mnoho zboží byly vydávány potravinové lístky, celý kraj trpěl nedostatkem… Okořínští muži začali také odcházet na frontu. Aby se alespoň částečně dorovnal počet mužské pracovní síly, bylo do obce přiděleno na práci 14 pracovních sil z Polska. Při jarních a podzimních polních pracích sem navíc docházelo pomáhat dalších 50 Rusů z tábora v Kyjicích. Po zrušení provozu dolu "stará Běta" byl zajatecký tábor zřízen také v tomto podniku. Smutná událost se stala v únoru roku 1943. Pět zdejších ruských zajatců se pokusilo o útěk, třem se sice uprchnout podařilo, dva z nich však byli na útěku zastřeleni. Pokračující válka obec sužovala stále více, postupem času začala přicházet také oznámení o padlých či pohřešovaných. Okořín se také stal cílem bombardování - a to hned třikrát! První v srpnu roku 1943, ani druhé v červenci 1944 sice žádné škody nenapáchaly, 12. září 1944 však přišel třetí nálet, při němž ve vsi zahynuli dva lidé, zničeno nebo poškozeno bylo také několik kůlen, stodol a jeden dům.

Dne 9. 5. 1945 do Okořína dorazily první ruské jednotky. Obyvatelé obce při jejich příjezdu vyvěšovali bílé vlajky, několik z nich ruské vojáky radostně zdravilo. Ještě týž den zde vznikl správní orgán, složený z 12 Čechů a 2 Ukrajinců. Krátce po skončení války byla obnovena těžba na dole Elektra, provoz zde pak trval až do roku 1977. V roce 1960 byl Okořín přičleněn ke Strupčicím. V 60. letech byla stržena zdejší kaple. V roce 1981 bylo rozhodnuto o likvidaci Okořína kvůli postupující povrchové těžbě dolu Jan Šverma. Z tohoto důvodu se ves začala vylidňovat a postupně chátrat. Rozhodnutí o likvidaci bylo zrušeno až po roce 1989. Od tohoto roku zde tedy probíhají nové úpravy, i tak zde však ještě nejsou všechny důsledky minulosti zcela napraveny. Na opravy tu čeká řada domů a komunikace, vsi také chybí splašková kanalizace a čistírna odpadních vod. Je však jen otázkou času, než bude Okořín opět ve své bývalé kráse. Dokončena zde již byla plynofikace a pokládka telefonních kabelů, o zlepšující se situaci jasné svědčí také opětovný nárůst počtu obyvatel.

 


FOTOGALERIE