Navigace
Obsah
Strupčice
Jak dokazují archeologické nálezy, bylo území dnešních Strupčic osídleno po celý pravěk. Počátky zdejšího osídlení tak sahají více jak 4000 let do minulosti. Kdy přesně vznikla obec Strupčice, nám bohužel není známo, neboť se nám o ranném období její existence nedochovaly žádné záznamy. První zmínka o Strupčicích tak pochází až z roku 1352, kdy již byly dosti rozrostlé, těšily se značnému významu a byl zde i farní kostel.
Název obce je pravděpodobně odvozen od mužského osobního jména Strúpek - znamenal tedy ves lidí Strupkových, Strupčiců. O původu tohoto názvu existuje ještě několik dalších teorií, tato se však jeví jako nejpravděpodobnější. Nejstarší známá podoba názvu obce je "Strupczyicz." Tento tvar pak postupem času prodělal řadu menších změn, jako např. Strupczicz, Trupschitz či Trupssycze, v roce 1847 byl již Strupčice, německý úřední název zněl Trupchitz.
V polovině 14. století vlastnil Strupčice Newlas ze Zecz. V této době ves patřila k Ervěnicím. Ty však byly rozděleny na dvě části, z nichž každou vlastnil někdo jiný, a my bohužel z dostupných pramenů nemůžeme určit, ke které z těchto částí Strupčice patřily. Až do konce 15. století nám tak není jasné, kdo vlastně ves spravoval. Víme ještě, že roku 1417 byl majitelem vsi Busko z Ervěnic. Pokud pak Strupčice patřily k menší části Ervěnic, staly se záhy součástí červenohrádeckého panství a náležely tak nejprve Jetřichovi Kraa, poté Václavu z Moravěvsi a Kopist a v letech 1431 - 1448 Ilbrukům, aby panství nakonec koupil roku 1473 Lorenc Glac ze Starého Dvora. Pokud však Strupčice patřily k větší části Ervěnic, spadaly nejprve pod panství Jezeři, které vlastnili páni z Ervěnic. Panství pak roku 1421 získali Smolíkové ze Slavic a teprve kolem roku 1500 byla i tato druhá část připojena k panství Červený Hrádek a obě části tak konečně měly společného majitele. O významu Strupčic v tomto období jasně svědčí fakt, že byly dne 13. 12. 1481 povýšeny králem Vladislavem II. Jagellonským na městečko. Strupčicím byl zároveň udělen znak a právo užívat zelený pečetní vosk.
Městečko si pak dál žilo svým spokojeným a prosperujícím životem. V 16. století se zde začalo rozmáhat protestantství. K tomuto vyznání se postupně hlásila drtivá většina všech zdejších obyvatel. Rok 1568 se do historie obce zapsal černým písmem. V tomto roce v Čechách propukla morová epidemie, která se bohužel nevyhnula ani Strupčicím, kde si vyžádala desítky lidských životů. Některé prameny uvádějí, že na morovou nákazu zde zahynulo dokonce 190 osob! Postupem času městečko začalo ztrácet svůj význam a opět se pomalu stávalo vsí. Dokonce byl téměř zapomenut jeho znak. V 70. letech 16. století se dalším majitelem Ervěnic a tedy i Strupčic stal Bohuslav st. z Michalovic. Po jeho smrti bylo panství rozděleno mezi 4 Bohuslavovy syny, kteří prosluli svým tvrdým jednáním s poddanými. Noví majitelé si kladli za cíl obrátit své poddané zpět na katolickou víru, což však obyvatelé Strupčic zatvrzele odmítali. V letech 1602-3 došlo mezi zdejšími obyvateli a majitelem panství ke konfliktu. Obyvatelé vsi v čele s rychtářem a přísežným protestovali proti tomu, že pan Diviš z Michalovic obec a kostel oloupil o peníze a různé statky. Spor řešil mostecký soudce a komora nakonec dala obyvatelům vsi za pravdu a Michalovic tak musel vrátit všechny pozemky a pole, o nichž neměl potvrzení o koupi. Část neprávem nabytého majetku mu však zůstala. Sedláci se tedy obrátili dopisem, ve kterém žádali o ochranu a vrácení dalšího majetku, přímo na císaře, tentokrát však neuspěli a následně došlo k nepokojům, při nichž Michalovic málem přišel o život.
Nakonec celé panství získal třetí z bratrů - Bohuslav ml. z Michalovic. Ten se ukázal jako dobrý hospodář a poměrně tolerantní pán, roku 1619 se však zapojil do stavovského povstání (byl jedním ze stavovských direktorů), za což po bitvě na Bílé hoře propadl u císaře v nemilost. Dne 21. 6. 1621 byl popraven na Staroměstském náměstí a většina jeho majetku byla následujícího roku prodána Vilémovi ml. z Lobkovic. Ten v roce 1623 získal ještě Jezeří a vytvořil tak rozsáhlé panství Nové sedlo - Jezeří. Strupčice pak k tomuto panství patřily až do roku 1850. Ve 20. letech 17. století zde také vznikla jednotřídní škola.
Význam obce stále klesal a ta nakonec ztratila i vlastní faru, stala se tak filiálkou fary v Novém Sedle. To již ale probíhala třicetiletá válka. O jejím průběhu přímo v obci se nám nedochovalo příliš zpráv, ze zápisu z Berní ruly z roku 1654 je však patrné, že válka se Strupčicím nevyhnula a že zde měla za následek několik zničených a poškozených domů.
V druhé polovině 17. století se většina obyvatel obce živila chovem dobytka, ovcí a sviní, poměrně významným bylo také pěstování chmele - byly zde 4 chmelnice. Kromě nich byl ve vsi také šenk a živnost zde vedl i krejčí. V letech 1659 a 1688 se přes obec přehnaly mohutné bouře, které zde zničily veškerou úrodu a způsobily tím velkou bídu. V roce 1665 navíc ves postihl požár, při němž byly zničeny 3 selské usedlosti. Dalších více jak sto let Strupčice žili dál svým spokojeným životem, významnější událost přišla až v roce 1770. A bohužel opět se jednalo o událost velice nepříjemnou - vypukla zde epidemie tyfu, při níž ve vsi zahynulo na 20 lidí. Jakoby jedno neštěstí nestačilo, přišla o 6 let později další mohutná vichřice, která tu porazila 4 stodoly i věž kostela sv. Václava ze 14. století.
Roku 1780 byl zdejší kostel přestavěn a rozšířen. V této době měly Strupčice přibližně 60 domů, v roce 1799 byla ve vsi postavena kovárna. Na počátku 19. století se u Strupčic začala rozmáhat důlní činnost. Převážně severně od obce byla otevřena řada malých, převážně nákladnických provozů - např. František nebo Tekla. V roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami a ani Strupčice nebyly výjimkou. V této době obec čítala 68 domů a žilo zde na 380 obyvatel. Byl zde také vrchnostenský poplužní dvůr s ovčínem a byty pro úředníky, uhelný důl a hospoda. Pro velký počet dětí vsi přestala stačit jednotřídní škola, a proto byla roku 1862 rozšířena na dvojtřídní, v roce 1890 byla nakonec otevřena také třetí třída. Roku 1866 Strupčice postihla další rána - tentokrát jí byla nákaza cholery, které zde podlehlo 30 lidí. V roce 1878 byl zrušen hřbitov, nacházející se kolem kostela.
Na konci 19. století v okolí Strupčic vznikala řada cihelen. To mělo za následek růst poptávky po uhlí, roku 1888 proto bratři Löwyové otevřeli poměrně rozsáhlý a moderní důl Anna. Výrobky Strupčických cihelen byly pro svou vysokou kvalitu a nízkou cenu oblíbené v širokém okolí, kromě cihel se zde vyráběly také střešní tašky, různé tvarovky, drenážní roury, dlaždice a dlažby. O prosperitě těchto cihelen svědčí i to, že ještě ve 30. letech 20. století jich bylo v provozu 9. Koncem 19. století bylo ve Strupčicích 6 kramářů, 3 hostince s ubytováním, 2 hospody, 2 pekaři, 3 řezníci, 2 ševci, 2 kováři, 2 truhláři, sedlář, krejčí, kolář a tesař. Většina obyvatel vsi se živila zemědělstvím, převážně pěstováním ječmene, pšenice, brambor, řepy, vojtěšky, jetele a luštěnin, značně se zde rozvíjelo také sadařství. Od roku 1879 měla obec strážníka, v letech 1852 - 1891 zde působil také četník. Četnická stanice byla poté sice na 6 let uzavřena, roku 1897 však bylo obnovena a tentokrát zde byli již 2 četníci. Strupčice měly v této době také svou porodní asistentku. V roce 1884 byly v obci zřízeny lázně s pramenitou vodou, obsahující síru, již v roce 1887 ale zanikly, protože důl Anna strhl pramen, nezbytný k provozu těchto lázní. V 90. letech 19. století ve vsi vyvstal poměrně závažný problém s nedostatkem bytů. Situace byla tak vážná, že dokonce ani obec nemohla sehnat ubytování a kanceláře pro policii. V roce 1900 byl v obci založen Sbor dobrovolných hasičů, ve stejném roce zde byla také otevřena záložna "Raiffeisenka."
Příchod první světové války znamenal pro Strupčice konec prosperity a rozvoje. Zprvu se sice válka obce nijak výrazně nedotkla, byly pouze odvedeni koně pro válečné účely, později však začali být na frontu odváděni muži ze vsi a nedostatek mužských pracovních sil tak musel být nahrazen ruskými zajatci. Jak ale válka pokračovala, odcházelo na frontu stále více strupčických mužů, až nakonec počet zajatců přestal stačit, a proto zde musely být uzavřeny některé řemeslnické dílny a zastavena byla také výroba cihel. Ke všemu začal být i nedostatek potravin a musely na ně být vydávány potravinové lístky. Za války na frontě zahynulo 9 strupčických mužů.
Ani konec války nepřinesl kýžený klid. V této době se v Evropě vytvářely nové hranice států a tedy i Československé republiky. Německé obyvatelstvo, žijící v pohraničí, chtělo být připojeno k Německu, němečtí poslanci proto ani neuznali zákon o zřízení samostatného státu Československo, vydaný dne 28. října, a hned 29. října pohraniční oblasti vyhlásili "samostatnou provincií Deutsch-Böhmen." V listopadu tedy pohraničí obsadilo československé vojsko, i tak ale kampaň za sebeurčení Němců pokračovala až do roku 1919, kdy Deutsch-Böhmen přestalo existovat. Ve Strupčicích žilo po válce pouze 234 Čechů, což byla necelá pětina obyvatelstva obce. Česká menšina se zde však rychle rozrůstala, čemuž dopomohla také česká společnost Union, která koupila zdejší důl Anna, o deset let později tak ve vsi byla Čechů již téměř třetina.
Hned po válce zde byl dostatek českých dětí na otevření české školy. Jednotřídní česká škola byla povolena zemskou školní radou hned v září roku 1919, výuka začala až o rok později, kdy byla konečně nalezena a vybavena vhodná místnost. Vedle ní zde byla také německá trojtřídní škola. Do české školy chodilo hned od začátku 35 dětí a jejich počet neustále stoupal, proto byla škola v roce 1924 rozšířena na dvojtřídní. Bylo proto ale zapotřebí postavit novou školní budovu, její výstavba byla tedy zahájena roku 1925, dokončena byla následujícího roku. Do této školy pak docházely také děti z Malého Března, Hošnic, Okořína a Sušan. Síla České menšiny v obci se projevila také v obecním zastupitelstvu, kde v 18ti členném zastupitelstvu zasedalo 6 českých zástupců, v 5ti členné obecní radě byl Čech jeden.
Ve 30. letech začalo mezi Čechy a Němci růst napětí. To měl za následek především vliv Henleinovy nacistické strany, která zde měla mezi německými občany stále více příznivců. Po podepsání Mnichovské dohody byly Sudety nakonec připojeny k Německé říši, příchod druhé světové války na sebe nenechala dlouho čekat. Mnoho Čechů před německým útlakem raději odešlo do vnitrozemí, část zde však zůstala. Za války byl ve Strupčicích zřízen tábor pro válečné zajatce, až na dvě lehká bombardování, která obec zažila v červenci 1944 a v dubnu 1945, která zde však nenadělala žádné škody, zde válka probíhala celkem v poklidu. Po skončení války následoval odsun německého obyvatelstva, po něm však na rozdíl od většiny ostatních obcí ve Strupčicích nedošlo k příliš výraznému poklesu počtu obyvatel.
Hornictví se v obci stávalo stále významnějším, ještě před válkou zde horníci tvořili téměř třetinu obyvatel. V roce 1939 byl uzavřen důl Anna a mnoho horníků tak odtud muselo za prací dojíždět do dolů ve Vrskmani, Okoříně a v Ervěnicích. Po válce byly ve Strupčicích 3 obchody se smíšeným zbožím, 2 pekaři, 2 holiči, mlýn, mlékárna, trafika, 4 hostince, 2 kováři, 2 krejčí, a kolář, obec měla také svůj biograf. V roce 1949 zde bylo založeno jednotné zemědělské družstvo, které se roku 1972 spojilo s JZD Vrskmaň a o dva roky později také s JZD Sušany. Do roku 1955 zde bylo 5 tříd obecné školy, do vyšších ročníků museli žáci dojíždět do Chomutova. V následujících letech zde ale byly otevřeny i další třídy, proto musela být roku 1960 postavena nová pavilónová škola. Do ní pak chodilo na 320 žáků, z nichž asi 220 bylo přespolních. Při územní reorganizaci v roce 1960 byla ke Strupčicím připojena obec Okořín, ke dni1. 5. 1976 sem byly přičleněny také Sušany a Hošnice.
V 70. letech byly Strupčice pokládány za vzornou obec chomutovského okresu. Roku 1981 však byla v souvislosti s rozšiřováním těžby uhlí vyhlášena stavební uzávěrka a na začátku roku 1989 byl dokonce schválen územní projekt sídelního útvaru Sušany jako náhrada za obec Strupčice. Ta měla ustoupit důlní činnosti. Obyvatel obce tedy postupně ubývalo a obec sama začala chátrat. Přibližování těžby se naštěstí zastavilo a stavební uzávěra byla zrušena. Strupčice tak začaly s opravami a s novým budováním.
Dnes mají již vybudovanou dešťovou i splaškovou kanalizaci s čistírnou odpadních vod, zrekonstruovaný vodovod, v roce 1996 byla dokončena plynofikace obce a pokládka telefonních kabelů včetně připojení na digitální ústřednu. Opravena byla také zeď kolem strupčického kostela a vedle požární nádrže na návsi stojí hasičská zbrojnice. Zdejší školu dnes navštěvuje 120 žáků, z nichž více jak polovina je přespolních. Ve Strupčicích jsou dnes 2 menší koloniály, řeznictví, kadeřnictví a 2 restaurace. V obci je také pošta a veřejná knihovna, v provozu jsou zde jatka a společnost Konex, zabývající se likvidací odpadů. Lékařskou službu v obci zajišťuje soukromý praktický lékař. V roce 2001 měly Strupčice 120 domů a žilo zde 431 obyvatel.
Jak je patrné z předchozích řádků, jsou dnes Strupčice slibně se rozvíjející obcí, mající před sebou jistě světlou budoucnost.
Hošnice
První zmínka o Hošnicích pochází z roku 1203. V této době ves patřila k panství oseckého kláštera cisterciáků. Roku 1208 daroval tomuto klášteru král Přemysl Otakar I. svůj dvůr v Hošnicích, vlastnictví části Hošnic pak oseckému klášteru o rok později potvrdil biskup Daniel II. Další část vsi tehdy patřila ke statku v Komořanech.
Původní název Hošnic byl odvozen od mužského osobního jména Hošna, znamenal tedy ves lidí Hošnových, Hošniců. Tento název se pak již příliš neměnil, jeho úpravy byly pouze spíše pravopisného rázu - existovaly tvary jako např. Hosnicz, Hossniczy, Hosznitz aj..
Ves oseckému klášteru patřila dlouhou dobu, spravována byla z centra panství - ze statku Škrle, na jehož pozemcích museli také poddaní vykonávat robotní práce. Na přelomu 16. a 17. století se také sem rozšířila protestantská víra, a to i přes fakt, že ves patřila katolickému klášteru. Roku 1618 vypuklo povstání českých stavů, během nějž docházelo k bojům císařských a stavovských vojsk. V průběhu tohoto povstání stavy zabavovaly katolické církevní majetky a následně je dál prodávali, stejný osud potkal také Hošnice, které roku 1620 i spolu se statkem Škrle a dalšími vesnicemi koupil Bohuslav ml. z Michalovic. Ten však byl po bitvě na Bílé hoře popraven a jeho majetek včetně Hošnic byl zabaven. Části tohoto majetku, které patřily oseckému klášteru, byly cisterciákům následně vráceny. Třicetiletá válka, která poté zachvátila Evropu a také se výrazně podepsala na mnoha vsích v širokém okolí, se Hošnic příliš nedotkla.
V polovině 17. století se většina zdejších obyvatel živila zemědělstvím - pěstoval se tu převážně ječmen, pšenice, řepa, brambory a pícniny, poměrně významným bylo také sadařství, v něm převažovaly hrušně a švestky - a chovem dobytka, ovcí viní a drůbeže. Ve vsi byl také výčep piva. Ves dál žila poklidným životem, který přerušila až morová rána, která Hošnice postihla v roce 1680. Smrtící nákaza si zde vyžádala 7 lidských životů. Další léta pak opět plynula v poklidu a bez významnějších změn, další závažnější událost přišla až v roce 1746. Touto událostí byl velký požár, který zničil část vesnice. V druhé polovině 18. století Hošnice čítaly 17 domů, na místě již rozpadlého královského statku vznikla kovárna, ve které pracoval 3 dny v týdnu kovářský mistr ze Strupčic. Později byla tato kovárna stržena a na jejím místě byla roku 1846 postavena kaple sv. Víta. Školou ves patřila ke Strupčicím, v zimě anebo za špatného počasí se prý však hošnické děti chodily učit psát a číst do dílny jednoho zdejšího ševce.
K roku 1847 měly Hošnice 25 domů, žilo zde 149 obyvatel, většina vsi stále ještě patřila klášteru. V této době se v okolí vsi značně rozvíjelo hornictví, také zde byla otevřena šachta (Magdaléna), která však neměla příliš velký význam. V 80. letech byl její provoz přerušen, na přelomu století ještě krátce obnoven, ale brzy nato již definitivně zastaven. V roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami, ani Hošnice nebyly výjimkou a konečně se staly samostatnou obcí. Na počátku 20. století se zdejší zemědělství přeorientovalo převážně na pěstování cukrovky, cibule, pšenice a jarního ječmene, který byl pro svou vysokou kvalitu vyhledávanou surovinou pro výrobu sladu.
O průběhu první světové války ve vsi bohužel nemáme žádné záznamy. Dá se tedy předpokládat, že válka zde proběhla v poklidu a bez významnějších událostí, lidé zde válkou strádali stejně jako ve všech okolních obcích. V meziválečném období byly v Hošnicích dvě hospody, při kterých byl koloniál, ves měla také koláře, zedníka, kováře a krejčího. V obci byly také dva rybníky. Roku 1928 sem byla zavedena elektřina z kadaňské elektrárny. O zavedení přípojek však příliš velký zájem nebyl, mnoho lidí se tak na síť napojili až za války. Obec neměla zájem ani o vodovod, budovaný v tomtéž roce z Pyšné do Havraně.
Ve třicátých letech žilo v obci pouze 31 Čechů. Německých obyvatel zde tedy byla drtivá většina, přesto v Hošnicích oba národy vedle sebe žily v míru a přátelství. Situace se změnila až s nástupem Henleinovy nacistické strany, nacistická propaganda způsobila národnostní nesnášenlivost a obyvatelstvo ve vsi se rozdělilo. Po Mnichově byly v roce 1938 obsazeny Sudety německým vojskem, které zde německé obyvatelstvo vítalo jako své osvoboditele. Brzy nato začala druhá světová válka. Během ní bylo na okolních šachtách nasazeno množství ruských zajatců, kteří zde museli pracovat za velice tvrdých podmínek a hladu. Češi se jim proto snažili i přes veliké nebezpečí jakkoliv pomáhat. Dne 8. května 1945 do Hošnic dorazily ruské tanky. Po válce začala fungovat státní správa, německé obyvatelstvo bylo odsunuto a následoval příchod nových osadníků z vnitrozemí.
Po válce se v obci mnoho změnilo. Zdejší kaplička byla zbořena, návesní rybník se změnil na požární nádrž a na východní straně obce vznikl zemědělský areál, který je však již dnes opuštěný. Při územní reorganizaci v roce 1960 Hošnice přišly po 110 letech o svoji samostatnost, když byly připojeny k Sušanům. Dne 1. 5. 1976 pak byly i s nimi připojeny ke Strupčicím. V současnosti již Hošnice vodovod mají, stále jim však ještě chybí kanalizace a čistírna odpadních vod. V roce 1999 byla provedena plynofikace vsi a pokládka telefonních kabelů včetně připojení na digitální ústřednu, následujícího roku zde byly vybudovány asfaltové komunikace. Od konce druhé světové války počet obyvatel ve vsi stále klesal, tento vývoj se však v posledních letech konečně zastavil a naopak za posledních deset let počet obyvatel mírně vzrostl. K roku 2001 zde žilo 55 obyvatel.
Okořín
První dochovaná zmínka o Okoříně pochází z roku 1316. V této době je jako jeho majitel uváděn Hannuš de Okorzina, man mosteckého hradu. Dalším známým majitelem vsi je Arnold z Okořína. Ten je pak na dlouhou dobu jejím posledním známým držitelem.
Název vsi je slovanského původu a vznikl z osobního jména Okora, znamenal tedy Okorův dvůr. Z tohoto názvu později zřejmě omylem písařů vznikly Okořany a z nich se pak vyvinul Okořín. Nejstarší dochovaný tvar tohoto jména "Okorzina" během let prodělal řadu přeměn, než se poprvé objevil v dnešním znění. Známe tvary jako např. Ukkereyn, Wokorzen, Okoržany, Okoržinie či Wokoržany. Německý úřední název byl Ukkern.
Další zpráva o Okoříně pochází až z roku 1459 a vyplívá z ní, že v této době vlastnil zdejší poplužní dvůr Jan z Ročova. Celé 14. a 15. století Okořín střídal mnoho drobných šlechticů, vesnice byla nakonec rozdělena. Jedna z jejích částí patřila k panství Červený Hrádek, další patřila od roku 1528 Anně z Fictumu. Ta v roce 1539 prodala tvrz a dvůr Okořín Šebestiánovi z Veitmile, který vše připojil k Chomutovu. Jak je patrné z listiny o prodeji, stála ve vsi nad rybníkem u silnice vedoucí do Jirkova tvrz. Po roce 1585 získala tuto část vsi Magdalena z Lobkovic a přičlenila ji tak k Mostu. Lobkovicové však zdejší tvrz nevyužívali, a ta tak začal pustnout. Na konci 16. století prodal svou část Okořína Ladislav st. z Lobkovic Václavu Strojetickému ze Strojetic. Jeho manželka vlastnila již od roku 1565 také druhou část Okořína a vesnice se tak konečně spojila. Následně byl Okořín připojen k Běšicím.
Co se dělo se vsí potom, bohužel přesně nevíme. Další majitel Okořína Jan Jindřich Strojetický se zapojil do stavovského povstání, za což byl po bitvě na Bílé hoře potrestán ztrátou 1/3 majetku, v níž byly také Běšice. Ty získali roku 1623 chomutovští jezuité, Okořín však u nich uveden nebyl. Je tedy pravděpodobné, že byl již dříve prodán, komu však, je nám záhadou. Dalším jistým známým majitelem vsi je tak až Adam Loubský z Lub, kterému Okořín patřil po třicetileté válce. Sama válka ves nijak výrazně nepoznamenala. Po jejím skončení zde sice byly jedna selská usedlost a jedna chalupa pusté, ostatní stavení však byla v dobrém stavu. V polovině 17. století byl v Okoříně také šenk. Hlavním zdrojem obyvatel vsi bylo v této době zemědělství, většina lidí se zde živila chovem dobytka, ovcí, sviní a koz a pěstováním obilí. Roku 1662 získal Okořín nového majitele. Byl jím Jan Adam Hrzán, majitel červenohrádeckého panství, který ves koupil od tehdejšího vlastníka Petra Františka Loubského z Lub. Od tohoto roku pak Okořín zůstal u panství Červený Hrádek až do roku 1850, kdy se obce staly samostatnými správními jednotkami.
Roku 1681 Jan Adam Hrzán zemřel a jeho nástupcem se stal syn Ferdinand Maxmilián. Červenohrádecké panství postupem času vystřídalo řadu majitelů, v polovině 18. století jej např. vlastnil Jindřich z Auersperku, v roce 1771 se stali novými majiteli panství Rottenhanové… Žádná z těchto změn však neměla pro život ve vsi větší význam. V polovině 19. století měl Okořín 40 domů a žilo zde více jak 200 obyvatel. Ves měla hospodu a od roku 1824 zde také stála cihelna. Ta však byla v provozu jen do roku 1857, kdy byla pro svou neschopnost konkurovat strupčické cihelně uzavřena. Roku 1850 se Okořín stal samostatnou obcí, brzy však svou samostatnost ztratil a stal se osadou Všestud. Tou byl až do roku 1889, kdy se stal opět samostatnou obcí. Na konci 19. století ve vsi pracovalo 12 zedníků, 4 pokrývači, 3 tesaři, 2 ševci, kolář, kovář a krejčí, 2 kramáři, 5 obchodníků, 7 průmyslových dělníků a 2 hostinští.
Ještě na počátku 20. století byl Okořín výhradně německou obcí. V předvečer první světové války zde nežil jediný Čech, situace se začala měnit až po válce. První světová válka zde proběhla podobně jako v okolních obcích. Během ní tu nedošlo k žádné mimořádné události, lidé byli sužováni stejnými starostmi a nedostatkem jako kdekoliv jinde, také poválečné napětí a národnostní spory zde měly stejný průběh jako v celém okolí. V roce 1921 v obci žilo 30 českých obyvatel, k roku 1930 byla česká již téměř čtvrtina obce.
Po první světové válce se v okolí Okořína začaly otvírat uhelné doly, což mělo značný vliv na zdejší život. Hned v roce 1918 byl mezi Okořínem a Pohlody otevřen důl Běta, v roce1922 byl na zdejším katastru otevřen také důl Elektra. Meziválečné období plynulo v Okoříně ve znamení klidu. Ve třicátých letech byla dokončena elektrifikace obce, v roce 1937 byla dokončena výstavba vodovodu. Na začátku roku 1938 se však začaly objevovat první národnostní problémy, podněcované Henleinovou nacistickou stranou, která ve zdejších obecních volbách získala více jak dvě třetiny hlasů. V květnu roku 1938 byla vyhlášena mobilizace a následně proběhlo obsazení hranice s Německem českým vojskem. Po podepsání Mnichovské dohody zůstala česká vojska v Okoříně až do 8. října, pak ale musela odejít. Ihned po jejich odchodu zde byla zrušena česká škola i mateřská škola, děti tedy byly převedeny do německé školy, která proto musela být rozšířena na dvojtřídku.
Druhá světová válka pro ves znamenala dobu velkého strádání a bídy. Lidé museli pro potřeby armády povinně odvádět své koně a různé naturálie, roku 1942 byly na válečné účely odevzdány také oba zvony z kaple. Na mnoho zboží byly vydávány potravinové lístky, celý kraj trpěl nedostatkem… Okořínští muži začali také odcházet na frontu. Aby se alespoň částečně dorovnal počet mužské pracovní síly, bylo do obce přiděleno na práci 14 pracovních sil z Polska. Při jarních a podzimních polních pracích sem navíc docházelo pomáhat dalších 50 Rusů z tábora v Kyjicích. Po zrušení provozu dolu "stará Běta" byl zajatecký tábor zřízen také v tomto podniku. Smutná událost se stala v únoru roku 1943. Pět zdejších ruských zajatců se pokusilo o útěk, třem se sice uprchnout podařilo, dva z nich však byli na útěku zastřeleni. Pokračující válka obec sužovala stále více, postupem času začala přicházet také oznámení o padlých či pohřešovaných. Okořín se také stal cílem bombardování - a to hned třikrát! První v srpnu roku 1943, ani druhé v červenci 1944 sice žádné škody nenapáchaly, 12. září 1944 však přišel třetí nálet, při němž ve vsi zahynuli dva lidé, zničeno nebo poškozeno bylo také několik kůlen, stodol a jeden dům.
Dne 9. 5. 1945 do Okořína dorazily první ruské jednotky. Obyvatelé obce při jejich příjezdu vyvěšovali bílé vlajky, několik z nich ruské vojáky radostně zdravilo. Ještě týž den zde vznikl správní orgán, složený z 12 Čechů a 2 Ukrajinců. Krátce po skončení války byla obnovena těžba na dole Elektra, provoz zde pak trval až do roku 1977. V roce 1960 byl Okořín přičleněn ke Strupčicím. V 60. letech byla stržena zdejší kaple. V roce 1981 bylo rozhodnuto o likvidaci Okořína kvůli postupující povrchové těžbě dolu Jan Šverma. Z tohoto důvodu se ves začala vylidňovat a postupně chátrat. Rozhodnutí o likvidaci bylo zrušeno až po roce 1989. Od tohoto roku zde tedy probíhají nové úpravy, i tak zde však ještě nejsou všechny důsledky minulosti zcela napraveny. Na opravy tu čeká řada domů a komunikace, vsi také chybí splašková kanalizace a čistírna odpadních vod. Je však jen otázkou času, než bude Okořín opět ve své bývalé kráse. Dokončena zde již byla plynofikace a pokládka telefonních kabelů, o zlepšující se situaci jasné svědčí také opětovný nárůst počtu obyvatel.
Sušany
Sušany patří mezi nejstarší osady chomutovského okresu. První zmínka o jejich existenci totiž pochází již z roku 1175 a jejich vznik pravděpodobně sahá ještě dál do minulosti. O tomto ranném období života Sušan tohoto bohužel příliš nevíme, protože se nám z těchto dob nezachovaly téměř žádné záznamy. Je však pravděpodobné, že v době okolo 12. století byly Sušany samostatným statkem.
Název vsi je slovanského původu a označoval ves lidí, žijících na suchém místě, tedy ves sušanů. Sušany jsou pak v různých listinách zmiňovány pod názvy jako např. Czuschan, Sussan, Tsussan či Tschusa, německý úřední název byl Zuscha.
Určit jednoznačně majitele Sušan je dosti problematické, neboť ves byla dlouhou dobu rozdělena mezi několik pánů. Jako jeden z prvních pravděpodobných majitelů vsi je v polovině 12. století uváděn Bernard z Vildenfelsu, ani ten však ves nevlastnil celou. Část vsi patřila v této době také postoloprtskému klášteru a mosteckému zámku. V 15. století vlastnila části Sušan řada dalších drobných majitelů, převážná část vsi však již od 12. století náležela k panství Postoloprty. Pravděpodobně z 12. století (možná vznikl i dříve) pochází také zdejší kostel sv. Marka, který patří k nejstarším kostelům našeho okresu.
Většina postoloprtského panství, a tedy i většina Sušan, patřila ve 12. století klášteru benediktýnů "Porta Apostolorum". Tento klášter však byl za husitských válek roku 1420 zničen a většina jeho majetku byla zabavena husity. Těm nepřipadly pouze některé části tohoto majetku. Tyto části, mezi které patřily také Sušany, pak král Zikmund postupně prodal nebo daroval. Sušany tak v roce 1420 získal za válečné zásluhy v boji proti husitům Petr ze Šternberku. Šternberkové pak ves vlastnili až do poloviny 17. století, kdy ji hrabě Štěpán Jiří ze Štenberka prodal spolu s dalším svým majetkem hraběti Václavu Michnovi z Vacínova, čímž se Sušany staly součástí panství Blažim. Na konci 16. století se zde, stejně jako v celém okolí, rozšířila protestantská víra. Během následné protireformace se pak obyvatelé vsi katolictví bránili, nakonec se však museli přeci poddat a přijmout zpět katolickou víru. V té době v Evropě také zuřila třicetiletá válka. O tom, jak válečný konflikt Sušany poznamenal, se nám bohužel nedochovaly žádné zprávy. Údajně sem byl roku 1626 procházejícím vojskem zavlečen mor, na který vymřelo téměř všechno zdejší obyvatelstvo. Jak je patrné ze zápisu Berní ruly, pocházejícího z roku 1654, byla ves válkou poškozena, avšak nijak závažně. Po válce se většina obyvatel živila chovem dobytka a zemědělstvím, ve vsi byl také krejčí a krčma. K roku 1664 je ve vsi již uváděn také učitel, který učil také v Blažimi a Nehasicích. Roku 1672 bylo panství Blažim připojeno k panství Postoloprty. V roce 1692 pak toto spojné panství koupil kníže Ferdinand ze Švarcenberku.
Roku 1729 byla u zdejšího kostela postavena kamenná věž. Kostel sv. Marka měl svou věž pravděpodobně již dříve, ta však byla pouze dřevěná. Později se i sám kostel dočkal přestavby, dokončené v roce 1756. V roce 1777 mu byl také přidělen lokalista. Na konci 18. století měly Sušany 39 domů, tento počet se až do poloviny 20. století téměř neměnil.
V roce 1850 se Sušany staly samostatnou obcí. V této době ves zažívala období svého rozkvětu. Dobře zde prosperovalo zemědělství, od roku 1881, kdy byl v Havrani otevřen cukrovar, se zde pěstovala také cukrovka, výnosy zdejších polí byly nadprůměrné, v době sklizně sem museli být najímáni pracovníci i odjinud. První světová válka také zde proběhla relativně v poklidu, po jejím skončení do vsi začali přicházet první čeští obyvatelé. V meziválečném období se Sušanům poměrně dařilo - obec byla vyhlášena svým chovem koní, významným byl také chov skotu a hus. Ve vsi byl hostinec s tanečním sálem, obchod se smíšeným zbožím, svou živnost zde provozovali kovář, švec, krejčí, sedlář, klempíř, truhlář a zedník. V roce 1926 byla do Sušan zavedena elektřina, o dva roky později byla obec napojena na vodovod, budovaný z Pyšné do Havraně.
30. léta přinesla světovou hospodářskou krizi, která se dotkla i Sušan. Národnostní problémy, které zde postupem času pomalu vyvstávaly spolu s krizí se značně podílely na tom, že se ve vsi objevovalo stále více obyvatel, sympatizujících s Henleinovou nacistickou stranou. Když zde pak byla roku 1933 založena SdP, volila ji drtivá většina obyvatel. Dne 10. října 1938 byly Sušany obsazeny německým vojskem, které bylo místními nadšeně vítáno. Brzy nato vypukla druhá světová válka. Za války byly vsi Wehrmachtem zabaveny koně, lidé museli pro potřeby armády odevzdávat řadu různých naturálií a brzy je začal sužovat nedostatek zboží, na které začaly být vydávány lístky. Zdejší muži také začali být odváděni na frontu, z nichž někteří se již domů nikdy nevrátili. Nedostatek mužské pracovní síly museli za války nahrazovat francouzští zajatci, ubytovaní v domě č.p. 1. Na začátku roku 1945 do Sušan dorazila vlna uprchlíků před frontou, 8. května 1945 pak vsí projeli sovětští vojáci. Brzy poté byla část práceschopných obyvatel obce dopravena na práci do vnitrozemí, ostatní němečtí obyvatelé Sušan byli shromážděni v chomutovských sběrných táborech, kde čekali na odsun do Německa. Po tomto odsunu byly Sušany dosídleny převážně českými navrátilci z volyňské oblasti na Ukrajině, počet obyvatel se zde však již nikdy nevrátil na předválečný stav.
Po revoluci v roce 1948 proběhla kolektivizace zemědělství, i zde tedy zmizely soukromé statky a začalo působit jednotné zemědělské družstvo. Hlavní část zemědělského areálu ve Sušanech tvořila velkokapacitní drůbežárna, vepřín a kravín. Při územní reorganizaci v roce 1960 byly k Sušanům připojeny Hošnice, pro vytrvalý pokles obyvatel se však dohodli představitelé Sušan a Strupčic na společném národním výboru, který fungoval od 23. 11. 1971. V roce 1976 se pak Sušany se Strupčicemi sloučily úplně. Ve stejném roce se také spojilo místní jednotné zemědělské družstvo s JZD Strupčice.
V roce 1989 byl schválen územní projekt sídelního útvaru Sušany jako náhrada za obec Strupčice, která měla ustoupit důlní činnosti. To se ale naštěstí nestalo. Vzhled dnešních Sušan není poznamenán moderní výstavbou a uchoval si tak svůj původní ráz. Mnoho zdejších historických objektů je zde však ve špatném stavu a čeká na svou rekonstrukci. Postupné opravy již probíhají na zdejším kostele, v roce 1994 dostal novou střechu a v roce 1999 byla do jeho kopule vložena nová schránka s dokumenty, vztahující se k historii a současnosti kostela. V roce 1998 byla ve vsi dokončena plynofikace a ve stejném roce proběhla také rekonstrukce vodovodního řádu. Následujícího roku byly v Sušanech nově vybudované silnice. K roku 2001 měla ves 22 domů a žilo zde 55 obyvatel.
Použitá literatura: Binterová, Z. Strupčice. Chomutov 2001
Bílek, J., Jangl, L., Urban, J. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov 1976
- Berní rula - Kraj Žatecký I., II. Praha 1950
- Památky, příroda, život, OM Chomutov 1963 - 2000
- Chytilův Místopis Československé republiky. Praha 1930
- Údaje OÚ Strupčice
